Životopis - Novobydžovský čtverec



Životopis

Eliška Junková – Khásová 

(16. listopadu 1900 – 5. ledna 1994)

Paní Eliška Junková se narodila v Olomouci do rodiny stavebního zámečníka Kašpara Pospíšila jako třetí ze čtyř sourozenců.

Po absolvování dvoutřídní dívčí obchodní školy Ústavu hraběte Pöttinga v Olomouci  nastoupila v r. 2016 do filiálky Pražské úvěrní banky v Olomouci, kde poznala Čeňka Junka. Čeněk Junek byl poté přeložen k založení filiálky v Brně, kam ho následovala. V listopadu 1917 uvažují o zásnubách, což  Eliška odkládá s tím  že chce poznat svět aby snoubenci byla důstojným partnerem.   

V Brně poznává v klavírní škole skladatele Leoše Janáčka, který po jednom z přezkoušení ji celoživotně ovlivnil radou, že je třeba poznat sám sebe a hledat pro co mám nejlepší vlohy – což přes její píli klavír nebyl.

l. října 1919 skládá na filosofické fakultě Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze státní zkoušku z angličtiny.

V r. 1920 se starším bratrem Stanislavem odjíždí do Francie na zkušenou, formálně na lyonský veletrh. Stanislav zůstává v Lyonu. Od 9. října 1920 do 1. července 1921 pracuje jako volontérka v zahradnictví v Antibách na azurovém pobřeží. Zde se poprvé svezla automobilem. 

Začátkem března 1921 v odpovědi na tatínkův   dopis odpovídá z Antibes…. „vidím a cítím, že bych se ani za cizince  provdat nemohla. Naše debaty nebyly do vzduchu. Mám ráda svoji vlast a chci pro ni aspoň něco udělat – každý jednotlivec by se měl snažit ji něčím obohatit – třeba i malučkou věcí!“…….

Za finanční prostředky získané zahradnickou službou v Antibách absolvuje na podzim 1921 v Ženevě trimestrální univerzitní přednášky z francouzštiny, k nimž si přibírá nepovinně přednášky z botaniky a historie umění  ( architektury). Po skončení trimestru a složení zkoušek v dubnu 1922 se vrací do Prahy. Mezitím se o Vánocích 1921  setkala v Paříži  s Čeňkem a spatřili za výlohou subtilní Bugatti typ 29/30, ověnčený vítězstvím v Brescii, s shodli se na tom, že by vůz rádi získali (což se podařilo na přelomu let 1922/23).

V červnu 1922 se provdala za Čeňka Junka a zpočátku zůstává  v domácnosti. Aby lépe poznala svého muže a porozuměla jeho zálibě v automobilismu, složila si řidičské zkoušky a doprovází manžela v jeho závodním úsilí od roku 1922 do srpna 1924.

Během své závodní „pětiletky“ (7.září 1924 – červen 1928) zvládla všechny tehdejší 4 discipliny automobilového sportu: závody do vrchu, závody na okruzích, závody na autodromu a 6.000km dálkovou jízdu po Indii. Nejcennějšími,  pomineme-li 2 dámská vítězství  na pařížském autodromu, byla umístění: 

  • první absolutní vítězství ženy v mezinárodním závodě do vrchu (X. Zbraslav – Jíloviště 1926); 
  • vítězství na I. Velké ceně Německa 1927 na Nürburgringu v kategorii vozů 1,5 až 3 litry;
  • XIX. Targa Florio 1928, 5. místo v absolutním pořadí závodních vozů a první v kategorii dámské a nezávislých (netovárních) jezdců.

Ve  všech činnostech jí pomáhala jazyková vybavenost – na úrovni mateřské češtiny měla němčinu a  francouzštinu dále zvládala  angličtinu  a v těchto 4 jazycích v jakékoli kombinaci byla schopna simultánně překládat. Dále měla znalosti italštiny a španělštiny, za II. světové  války se naučila slovem i písmem rusky. 

Po fátální nehodě Čeňka Junka na II.VC Německa 15. července 1928 zanechala závodní činnosti, avšak motoristickým zájmům zůstala věrná.

V lednu-březnu 1929 vykonala 6.000km akviziční cestu pro Bugattiho s typem B-44 po tehdejší  Indii. (Kalkuta – Dilí – Pešavár (dnes v Pákistánu) – Dilí – Mumbaj). Jako sportovní komisař se zúčastnila XX. Targy Florio 1929.

Vzhledem k úmrtí  manžela mění z finančních  důvodů bydliště. Majitele téměř dostavěného činžovního domu na Úvoze 13 dr. Růžičku přesvědčí, aby půdu upravil na mansardní byt se skosenými stropy. K domu v rámci znárodňovacího procesu získala dispoziční právo Správa služeb diplomatického sboru MZV, která ho pronajala Švédskému království. Po r. 1989  potomci Růžičkových odprodali dům Švédům. Paní Elišku  nechali Švédové  dožít v suterénním bytě se zvláštním vchodem. 

V létech 1922 –  1933 nebyla Eliška Junková trvale výdělečně činná. Začátkem 30. let např. vydává se spoluautory knížku Autokompas, krátce zajíždí závodní vozy ve Španělsku, účastní se některých automobilových závodů ve sportovních funkcích. Vybírá trať Masarykova okruhu a podílí se na organizaci vlastního závodu. V říjnu 1933 nalézá   trvalé zaměstnání  u  Jana Bati ve Zlíně ve vznikajícím oboru  pneumatik. U Bati odpovídá za prodej pneumatik ve velkém a tomuto oboru (odbytu pneu) zůstává věrná i v poválečné době.

Z cest do Německa koncem 30. let podává informace plk. Moravcovi o stavu a výstavbě německé dálniční sítě. V Londýně v květnu 1939 odmítá Tomáši Baťovi mladšímu přidat se do jeho exilového týmu a vrací se do Protektorátu.

Za války je zapojena do ilegálního odbojového hnutí Nejdříve  od r. 1939 do poloviny roku 1940 ve skupině  Národní odboj – Vojenská organizace, skupiny gen.int. Dr. Viktora Spěváčka, poté v ilegální organizaci „Černý lev“ jako jeho zakládající člen pod číslem 46. Ve Stručném vylíčení činnosti v odboji v letech 1939 – 1945 z 28.8.1945 uvádí že gumárenský průmysl spadal do německého válečného hospodářství a byl  jednak řízen okupačními úřady a jednak nuceným členstvím v kartelech. U Baťů se podařilo uskutečnit samostatný český kartel pod českým vedením, byť kontrolovaným. Předepisované válečné úkoly byly ve výrobě kaučuku přímo a nepřímo sabotážemi snižovány, výrobní kapacity byly využívány ze 40%, Tisíce velopneumatik bylo uvolněno pro civilní obyvatelstvo.  Její spojkou pro podávání přesných zpráv zahraničnímu odboji o situaci v gumárenském průmyslu byl redaktor Lidových novin ak. malíř Otakar Mrkvička. Za pražského povstání v květnu 1945 poskytla členu čs. vojenského velení ve svém bytě pozorovací stanoviště. (popsáno na str. 257 biografie EJ: Má vzpomínka je bugatti, II. vydání 2016).

V prosinci 1940 zemřel při operaci mozkového nádoru bratr Elišky Vojtěch Pospíšil, jemuž předtím slíbila, že se postará o výchovu jeho pětiletého syna Vladimíra Pospíšila. Při následné   adopci došlo k změně jména z  Pospíšil na Vladimír Junek.

Starší bratr Stanislav se z Lyonu přes Brazilii dostal do USA, kde při krachu banky přišel o všechny úspory. Po návratu do Československa spáchal z nešťastné lásky v r. 1926 sebevraždu.

Sestra Marie zůstávala v domácnosti, po ovdovění pracovala v kantýně strojvůdcovského depa na hlavním nádraží v Olomouci, zemřela 6.března 1978.

V r. 1946 paní Junková  vstoupila do sociální demokracie, po sloučení se stala členkou KSČ.

V  červnu 1947 se provdala za redaktora Lidových novin Ladislava Kháse. Ladislav Khás byl parlamentním zpravodajem a fejetonistou LN, dále např. psal scénky pro loutkáře národního umělce Josefa Skupu. Šéfredaktorem E. Bassem býval pověřován   nočním výpustkařením Lidových novin. Khás byl členem sociální demokracie, po sloučení se stal členem KSČ, záhy byl ze strany vyškrtnut. Musel odejít z denního tisku, přes odborářský týdeník Svět práce nakonec zakotvil v tiskovém odboru Československé akademie věd. Zemřel 21.2.1976.

Po válce v rámci transformací Baťova gumárenského průmyslu  Eliška Junková pracovala v Čs. Závodech kožedělných a gumárenských; dále n.p. JAS, VOZ a kariéru zakončila na Ministerstvu chemického průmyslu, hlavní správě odbytu – opět  v oboru pneu. Po znárodnění gumárenského průmyslu a spojení značek Baťa, Rubena Náchod a Matador vymyslela název Barum a prosadila pro tuto novou značku zachování stylisovaného batˇovského písma, které Barum  používá dodnes.

Byla dlouholetou členkou Autoklubu RČS, poté i Svazarmu. Pracovala v  ústředním sportovním výboru autoklubu, v r. 1950 byla předsedkyní odboru závodníků v Autoklubu Praha-Střed. Poválečné motoristické aktivity Elišky Junkové spočívaly především v organizátorské účasti na Masarykových okruzích (získala k návštěvě konstruktéry F. Porsche, H. Ledwinku, Enzo Ferariho –  závodníka   Chirona,  Nuvolariho a další), pořadatelské účasti na plochodrážních a terénních motocyklových soutěžích, pomoci při  Mezinárodních šestidenních soutěžích konaných v Československu.

V roce 1950 pod hlavičkou Autoklubu Praha-Střed, jako ředitelka závodu, vytyčuje podle nejnovějších kritérií (v konzultaci na dálku s Chironem) trať pro automobilový závod kolem strahovských stadionů jehož název Memoriál Čeňka Junka se ukazuje jako neprůchodný (bankéřská profese Čeňka). Pod titulem Strahovský štít se závod uskutečnil 15. října 1950 (dominují na něm mezinárodně  Trabanty). 

Po odchodu do důchodu koncem 50. let se vedle motorismu věnuje svým zálibám, z nichž např. celoživotními byly myslivost a kynologie. S manželem Khásem se věnuje práci na biografické knížce Má vzpomínka je bugatti, drobně se podílí články v motoristickém tisku, vystoupeními v rozhlase, TV,  a krátkometrážních filmech.

V roce 1964  byla oceněna  titulem Zasloužilá mistryně sportu.

V témže roce  je za závodní úspěchy v létech  1924-1928 přizvána k výběrovému členství v Mezinárodnim klubu někdejších vítězů velkých cen (CIAPGP – Club Internationale  Ancient Pilotes des Grand Prix). Jako aktivní člen CIAPGP byla pověřena odpovědností za dění  ve východní Evropě, 8.-10. srpna 1983 je delegována na Velkou cenu Maďarska (Hungaroring)  v Budapešti. Koncem osmdesátých let je jí uděleno nejvyšší možné ocenění čestné členství CIAPGP.

V roce 1965 byla českou předsedkyní Veterancarclubu ČSSR.

V roce 1966 se účastní s Aloisem Samohýlem, na jeho Laurint-Klement rok výroby 1908, historické 50. Targa Florio a Premier Tour de la Principauté Monte Carlo, čímž se vrací do mezinárodního povědomí.

V r. 1969 je zakladatelkou a  předsedkyní  I. Českého automotoklubu žen Praha. Klub nemá feministické poslání, ale zabývá se  motoristickou průpravou pro ženy. Vymýšlí  klubový pozdrav „Hrom do cesty“.

Konsultuje kritéria a parametry čs. automobilových rallyových soutěží s Chironem s  cílem, aby získaly mezinárodní statut.

S manželem Khásem spolupracují  na textu své biografické knížky, kterou vydává v roce 1972.

Po úmrtí manžela spolupracuje s režisérem Adlerem  na přípravě krátkometrážního dokumentu ČT „Proč ne“.

V roce 1981 je spolu s René Dreyfusem čestným hostem velkolepých oslav 100. výročí narození Ettore Bugattiho ve Štrasburku a Molsheimu. Oba jsou posledními svědky nejslavnější závodní éry vozů Bugatti typ 35.

V mezidobí se stává váženou členkou řady zahraničních motoristických klubů, z nichž doložitelné jsou Bugatti Owner´s Club (1968-1994);; Bugatti Club Deutschland; (1966-1993), Fondation Bugatti Štrasburg, Enthousiastes Bugatti  Alsace; American Bugatti Club; The  Vintage Sports Car Club. organizace The Bugatti Trust.

V r. 1987 se účastní oslav 60. výročí I. Velké ceny Německa na Nürburgringu a  zasedání ředitelů pořadatelských okruhů velkých cen. Naposledy navštěvuje Nürburgring po sametové revoluci koncem listopadu 1989. 

Pozornosti z těchto členství si zasluhuje spolupráce s The Bugatti Trust, zvláště s CBE (Commander of British Empire) p. Hugh Conwayem (senior), při níž dochází k vzájemnému doplňování poznatků o rodině Ettore Bugattiho i k doplnění chybějících podrobností kariéry EJ (např. cesta po Indii r. 1929). Trust jí věnuje obraz anglického ak. malíře Nockoldse, který je poctou jejímu závodu Targa Florio 1928.

Od 7. do 11. srpna 1986 se účastní oslav 25. výročí založení amerického Bugatti klubu v Rockportu, stát Maine. V odezvě na její vyprávění ji v roce 1987 klub věnuje skulpturu amerického sochaře Toma Melahna (pseudonym Le Garagiste) znázorňující drama s balvany v posledním kole Targy Florio 1928.

V r. 1988 při státní  návštěvě francouzského presidenta Mitteranda jeho manželka v rámci svého programu navštěvuje v nemocnici Pod Petřínem, internu  prof. MUDr. Blahoše, a hospitalizovanou Elišku Junkovou. Oba čeští partneři byli totiž frankofonní. 

V r. 1991, vzhledem ke  zdravotnímu stavu a protože se nepodařilo najít vhodný doprovod,  se EJ neúčastní   v Paříži představení nejnovějšího vozu Bugatti 110 (jezdící prototyp spatřila na Nurburgringu v listopadu 1989)  při příležitosti 110. výročí narozenin Ettore Bugattiho. Francouzský medailér p. C. Gondard pro tuto příležitost vytváří plaketu o průměru 15,5 cm na líci s Ettorem Bugatti a na rubu s Elisabeth Junek, jejíž exemplář byl  Elišce Junkové předán v Praze.

16.11.1993 byla na krátkou dobu paní Eliška propuštěna z nemocnice  domů,  oslavy 93. narozenin byla krátce přítomna  ČT s režisérkou Jitkou Němcovou a  dále manželka presidenta Livie Klausová a paní Dietlová.

Záměr z r. 1921 (dopis tatínkovi) udělat „něco malučkého“ pro vlast si Eliška Junková splnila.

© ing. Vladimír Junek    12. dubna 2019

(podklad k návrhu na státní vyznamenání)